A snad… jen snad…
v tom šepotu, kde srdce chřadne,
v bezčasí, kde stíny vládnou,
roste cosi – křehké a marné –
Možná nový den, jenž nedozraje.
Možná spása, co se lháře ptá.
Spása, co i hřích v objetí spálí.
Možná ticho, co nic nezahřeje –
jen mlčení, co už nezraňuje.
Ať dusím, co ty nevyslovíš.
Ať hoří ve mně vše, co v tobě ztichlo.
A snad… snad v tom, co neodpovíš,
vyroste slovo.
Snad i smích.
Nech mě být tvou poslední temnotou,
tou, co se v první světlo mění.
Tou, co tě objímá i s prázdnotou –
a nezmizí… ani ve tvém zapomnění.
Chci být ten, kdo vezme veškerou tíhu tvého bytí,
ten, kdo do dlaní sbírá tvé stíny,
kdo pije bolest místo vína,
jen aby ses mohla znovu nadechnout.
Dej mi svou bolest — ne jako dar, ale jako kletbu,
jež v mém nitru vykvete do černé růže,
jež krvácí vůní zoufalství a přísah.
Dej mi ji — ne jako dar,
ale jako ránu, co se nehojí.
Ať v mém nitru zakoření zmar.
Až se ti rozpadne svět na střepy,
já je posbírám a zasadím do svých ran,
abych cítil, co cítíš, dýchal, co dusíš,
a možná… snad jen možná…
z těch ran vyroste něco, co tě jednou zahřeje.